Kdo nezná přístav, do kterého se chce plavit, tomu není žádný vítr příznivý.

Církev neevangelizuje svět, pokud se sama nenechá ustavičně evangelizovat Božím slovem.

Potřebujeme se cvičit v umění naslouchat, které je něčím víc než slyšet.

Neplatí, že když se budu chovat zbožně, tak se mi všechna protivenství vyhnou. Ale budu-li Bohu věrný, mohu si být jistý Boží blízkostí.

Rodičové, vaše dospělé děti ocení vaše rady – ale až samy přijdou na to, že je potřebují slyšet.

Ježíšova morálka je pozitivní. Chce po nás plnost života, chce, aby náš život za něco stál.

Kdo jiný než moudrý stařec by měl mladou generaci povzbuzovat, aby se po svých pádech dokázala rychle postavit, otřepat a jít dál?

Podstata hříchu spočívá v tom, že nejsme plně tím, kým bychom mohli a měli být – obrazem Božím.

Právě tam, kde nalézáme skutečně sami sebe, tam nacházíme i Boha – v nejhlubší svatyni našeho nitra.

Pravá církev je zde právě od toho, aby člověku pomohla být zralou osobností, která bude vědět, co dělá a proč to dělá.

Je snadnější počítat, kolik přikázání jsem porušil, ale přitom si dělat, co chci, než svou víru plně integrovat do svého života.

Boží přijetí není totéž jako jeho souhlas. On přijímá hříšníky, ale nikdy nemůže přijmout náš hřích.

Nejdůležitější není hledat Boha, nýbrž nechat se od Něho nalézt. Dovolím Bohu, aby mne měl rád?

Moudří stále hledají tvář Boha, aby dali Pánu svá srdce, která jsou vzácnější než zlato. Jak daleko jsi připraven ty jít a hledat Boha?

Aby pokoj srdce byl zachován a rostl, je třeba krok za krokem, zejména zpočátku, krotit tělo vzpouzející se proti duchu.

Nelze dojít pokoje bez upřímného souhlasu s Boží vůlí.

Pane, chtěl bych být z těch, kteří svůj život dávají… Protože k čemu je život, když ne k rozdávání a darování?

Ježíšovo narození neukončilo pozemská trápení, ale od té chvíle na své bolesti už nejsme sami.

Aby se Ježíš stal středem našeho života, musíme trávit čas v Jeho přítomnosti, před svatostánkem.

Snažíme-li se naslouchat Pánu, je normální mít pokušení. Ale Bůh je trpělivý a pomáhá nám dělat kroky obrácení.

V kázání má být knězem předáváno to, co bylo nejdříve knězem rozjímáno.

Jsem spíše nedůvěřivým pesimistou, nebo naopak laciným optimistou? Nebo se učím být věřícím realistou?

Srdce vnímá každé slovo Písma nejprve jako dar a potom jako požadavek.

Kazatel může být schopen udržet pozornost lidí celou hodinu, ale tak se jeho slovo stává důležitější než slavnost víry. A to není správně.

Máme stále živé pokušení „ubytovávat“ Boha výlučně v chrámech a zároveň přehlížet jeho nenápadnou přítomnost mezi lidmi a v lidech.

Když hřích poruší srdce člověka, už nepovažuje druhé lidi za své bratry a sestry, ale vidí je jako předměty.

Strach se stává zlem, pokud místo toho, aby nás stimuloval k reakci, se stává záminkou k nečinnosti, a tedy úzkostí, jež nás paralyzuje.

Sv. Pavel napsal: „Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým.“ Pro mnohé jsi tou jedinou Biblí, kterou kdy budou číst.

Dnes zřetelně vidíme, že jedinou cestou k pokoji je zničení nepřátelství, nikoli nepřátel. Nepřátelé se ničí zbraněmi, nepřátelství dialogem.

Usilovat o pokoj znamená napodobovat Boha, který, jak praví sv. Pavel, je „dárcem pokoje“.

Chyba je, když věříš každému, ale chyba je i to, když nevěříš nikomu.

Čeho se člověk násilím vzdá, k tomu je navždy připoután.

Nejsme šťastní proto, že svou pozornost soustřeďujeme na to, co nemáme, místo na to, co máme, v tom kterém přítomném okamžiku.

Kultura je něčím dynamickým. Žijeme v ní a současně ji tvoříme. Člověk „je zároveň synem a otcem kultury, do níž je ponořen“.

Můžeš žít pravý opak toho, co říkáš. Nemůžeš ale žít v rozporu s tím, čemu věříš. To, čemu věříš, se vždy projeví ve tvém jednání.

Rozdíl mezi hrdinou a zbabělcem je často v tom, že hrdina vydrží o pět minut déle!

Pravá křesťanská naděje, která hledá nebeské Boží království, vždycky vytváří i pozemské dějiny.

Boha dosud ještě nevidíš, ale láskou k bližnímu dosahuješ toho, abys ho viděl.

Vzpomínáme-li při modlitbě na to dobré, co nám Bůh daroval, může modlitba vycházet více z našeho života a nebývá jen prázdným zvykem.